Dneska jsem měla zajímavé setkání. Jedna známá jedné známé (yeah, it sound really great...) píše diplomku a byla jsem požádána, abych zodpověděla nějaké otázky. Z toho důvodu, že jsem pracovala v nízkoprahovém zařízení. Nejdřív se mi vůbec nechtělo, ale pak jsem si říkala "proč ne?".
Protože náš projekt na nízkoprahový klub nebyl nějakým náhodným nápadem, ale zapadal a zapadá do koncepce naší služby s mládeží, nešlo o něco, čeho bych již nebyla součástí (ačkoli už pracuju oficiálně někde úplně jinde).
Ráda se potkávám s novými lidmi, takže jsem se pak i trochu těšila. A otázky byly zajímavé. Slečna studuje sociální práci a sociologii a zabývá se právě nízkoprahovými kluby. Necítila jsem se úplně povolaná její otázky zodpovídat, přece jenom o projektu samotném a způsobu fungování co se týče kraje apod. toho tolik nevím. Ale v hlavě mi z toho pak zněla pořád jedna jediná věc. Ty otázky jakoby si Duch Svatý používal k jedné jediné věci. Pořád mi znělo "Proč to vlastně děláš? Proč pracuješ s mladými lidmi? Co z toho ti služebníci vlastně mají? Co z toho máš? Proč to všichni děláte? Co je cílem tvých vztahů s nimi, téhle práce, dobrovolníků?"... Bylo to jedno z nakopnutí, které jsem v téhle době (která není zrovna nejjednodušší) potřebovala. Musela jsem se znovu vrátit k tomu, proč dělám to, co dělám. Přestat se dívat na problémy, které jsou, a začít se dívat na věci z Božího pohledu. Důvěřovat Mu. Že Mu má důvěřovat. Thank You, God :)
Žádné komentáře:
Okomentovat