Uctívání je téma, nad kterým přemýšlím posledních pár měsíců. Dříve pro mě platila rovnice "uctívání = písničky zpívané během bohoslužeb". Pak se to začalo posouvat. Je to o daleko víc věcech než o zpívání, o hudbě. Protože kdyby to bylo jen o té hudbě, tak bych nemohla Pána Boha uctívat když by se zpíval styl který nemám ráda, písničky, které jsou již ohrané nebo které neznám. I proto mi postupně začala docházet další věc - že to není ani pouze o těch slovech.
Je to prostě životní styl! Jednou jsem slyšela větu "uctívám Boha i tím že se sprchuji". V tu chvíli to bylo vtipné, nicméně ukázalo to na ten důležitý fakt - že uctívat Boha máme ÚPLNĚ VŠÍM! Vším co děláme nebo neděláme, nad čím přemýšlíme, co máme v srdci. To jak Boha uctíváme vlastně odráží jak blízký vztah s Ním máme. Pokud s Ním máme velmi blízký vztah, uctívání jde tak nějak snadno. Pokud jsme Mu daleko, uctívání pro nás jakoby ztrácí smysl. Nějak to nejde.
Nevím jestli přemýšlíte nad uctíváním když si nazouváte boty (já většinou ne), čistíte si zuby (hm, to bych mohla někdy zkusit) nebo zpíváte chvály. A ani nemyslím že to je nutné. Je to prostě životní postoj - buď chci uctívat Boha celým svým životem nebo ne. Nic mezi. A mimochodem - pak to zpívání chval člověk bere úplně jinak. Protože může uctívat Boha ať už zpívá nebo nezpívá, ať už mu to jde falešně nebo má zlato v hrdle ;)
Jo a to je vlastně ten důvod, proč mám ráda tenhle obrázek. Praise. Vyjadřuje to co chci - mít životní styl uctívání. Uctívat Pána Boha úplně vším, co dělám. Být odevzdaná. Nechcete to taky? :)
Žádné komentáře:
Okomentovat